Historie

ilustrační foto Tábor v Letech stál dva kilometry východně od obce Lety. Od 8.8.1940 sloužil jako pracovní tábor, následně od 1.1.1942 byl sběrným táborem a od 2.8.1942 se stal cikánským táborem. Jeho oplocená část měla rozlohu 66 arů, ke které patřilo ještě 11,2 aru neoplocené zemědělské půdy. Součástí tábora byl dřevěný barák, který měl sloužit jako učebna, v případě nouze jako ošetřovna. Před vchodem do tábora stál jednopatrový barák, který náležel velitelství a vedle cesty, která vedla do obce Lety, čtyři menší obytné domky pro dozorčí a správní orgány. Po všech stavebních úpravách bylo pražské kriminální ústředně podáno 12.6.1942 hlášení, že kapacita tábora byla navýšena na 300 dospělých osob. Od samého počátku byl do funkce ředitele - velitele tábora jmenován bezcitný dvaapadesátiletý Josef Janovský - kapitán četnictva.

1940

První dozorci, příslušníci četnictva, přišli do tábora 6.6.1940 a práce v táboře jim byla nařízena rozkazem. Po nich sem bylo přivezeno prvních 12 vězňů, kteří museli připravit ubytování pro nově příchozí.

Vězni do tábora přicházeli z výkonu trestu a pobyt v pracovním táboře je měl naučit pracovat, než byli propuštěni. Po příchodu do tábora byli zařazováni do tříd. Třetí třídu získal každý nově příchozí. Vězni pracovali na výstavbě silnice, na polích a v lese po celém okolí tábora. Do tábora docházel smluvní lékař z blízkého okolí a vážnější případy onemocnění byly převáženy do nemocnice v Písku. Za dobré chování byl vězeň přeřazen do druhé třídy a následně do první třídy. Tento postup byl jednou z cest, která vedla k propuštění vězňů. Do konce roku 1940 prošlo táborem 233 osob.

1941

V průběhu celého roku fungoval tábor dle původně určeného záměru a bez větších změn. Do tábora bylo přivezeno 537 osob, z nichž bylo 45 romského původu. V tomto roce byla zaznamenána tři úmrtí vězňů. Dva zemřeli v písecké nemocnici a jeden po propuštění z tábora. Příčinou úmrtí byla těžká práce a zdravotní stav osob.

1942

10. 7. 1942 byl vydán po vzoru říšského vůdce SS vrchním velitelem neuniformované protektorátní policie výnos o potírání tzv. cikánského zlořádu. Poté na základě výnosu sepsaly policejní úřady a četnické stanice „Cikány, cikánské míšence a osoby žijící po cikánsku“ (povšimněme si nápadné shody s datem lidické tragédie).

ilustrační foto Tímto rozhodnutím se začíná měnit i život doposud kárného pracovního tábora a nastává období tzv. cikánského tábora. 31.7.1942 bylo ze 113 evidovaných vězňů 60 odvezeno do donucovací pracovny v Praze-Ruzyni a 33 bylo v té době v zajišťovací vazbě a nebo na odloučeném pracovišti. Přímo v táboře zůstalo 20 vězňů, převážně romských mužů, kteří se tak okamžitě stali vězni cikánského tábora, aby byli nápomocni při rekonstrukci tábora pro nově příchozí. 

2.8.1942 zaevidovali v táboře první skupinu 66 Romů. Internovaní přijížděli vlakem na nádraží v Mirovicích s četnickým doprovodem, odkud byli převáženi do asi šest kilometrů vzdáleného tábora. Jiní přijížděli do tábora na povozech tažených koňmi s celými rodinami pod dozorem četníků. Koně, povozy, stany, cenné věci, hudební nástroje, vkladní knížky a peníze jim byli hned při příchodu odebrány a vzaty do úschovy, která nebyla příliš pečlivá.

V táboře byli ubytováni odděleně muži, ženy s malými dětmi a větší děti. Příliv nových vězňů byl tak silný, že 15.8.1942 bylo v táboře evidováno 1145 osob. Kromě „Cikánů a cikánských míšenců“ byly v táborové evidenci podchyceny i „osoby žijící cikánským způsobem“. V táborové evidenci byl zanedlouho zapsán i první novorozenec, celkem se v táboře narodilo 13 chlapců a 23 dívek, poslední evidenční číslo patřilo židovskému lékaři, který sem byl přidělen v lednu 1943.

Většina vězňů, kteří do tábora přišli, nebyla v dobrém zdravotním stavu. Nejmladší trpěli podvýživou, starší tělesnou slabostí a starci, kterých nebylo mnoho, sešlostí, kožními a pohlavními chorobami a tuberkulózou. Nemocní pak dostávali individuelní jídelní přídavky a děti od prosince 1942 i dopolední a odpolední svačiny. Zdravotní stav vězňů se stále zhoršoval i díky stavu budov, které byly vlhké a plesnivé, ale také z důvodu nedostatku vody, která se musela částečně dovážet. Již 3.8.1942 se hlásili na ošetřovně první nemocní a v průběhu třech týdnů jich bylo okolo padesáti. 15.10.1942 se museli první tři pacienti podrobit epidemiologickému vyšetření s podezřením na břišní tyfus. Zhoršující se a nebezpečnou situaci naprosto nepochopitelně podcenil velitel tábora, který ve svých hlášení uvedl, že zdravotní stav vězňů je normální a epidemie v táboře nehrozí. 13.12.1942 bylo hlášeno prvních 5 nemocných, u kterých byl zjištěn břišní tyfus. Nákaza se rychle šířila a koncem prosince přerostla v epidemii. V nemocnicích bylo hospitalizováno 22 osob ( 20 vězňů a 2 četníci). Teprve nyní ohlásil velitel tábora celou situaci vedení, které mu vytklo, že zanedbal své povinnosti a z funkce velitele byl odvolán. Novým velitelem tábora se stal dosavadní velitel cikánského tábora v Hodoníně.

Ještě před příchodem nového velitele tábora bylo odesláno prvních 93 vězňů se známkou ASO (asociál) do pražské donucovací pracovny. Odtud měli všichni podle sdělení odjet to tábora Auschwitz za prací. Skutečnost byla poněkud jiná, 2.12.1942 je vlak z pražského hlavního nádraží odvezl do Osvětimi, kde na ně čekala místo práce smrt.

1943

ilustrační foto Nemocnost a úmrtnost vězňů narostla do katastrofických rozměrů. 12.1.1943 bylo uvedeno v denním hlášení, že „tělesný stav Cikánek je natolik špatný, že nelze nalézt na praní a čištění schopné ženy“ a o čtrnáct dnů později zpráva uvádí, že „mnozí vězni se nacházejí v natolik žalostném stavu, že je nutno považovat jej za beznadějný. Jejich skonu se již nedá zabránit“. 23.1.1943 byla nařízena pitva u jednoho ze zemřelých vězňů, která potvrdila, že příčinou úmrtí je skvrnitý tyfus. Nákaza se začala šířit velice rychle a napadala především vězně, kteří byli oslabeni po břišním tyfu. Nová epidemie na sebe nedala dlouho čekat, a tak v polovině února 1943 bylo v táboře evidováno 15 nakažených břišním tyfem a 34 skvrnitým tyfem. 17.2.1943 byl vydán rozkaz, aby byl tábor neprodyšně uzavřen, oplocení opraveno tak, aby byl vyloučen jakýkoli útěk, který bude trestán smrtí a nikdo nesmí tábor opustit včetně personálu. Tento rozkaz (karanténa) platil až do úplné likvidace tábora. Celkem v táboře zemřelo 30 mužů, 48 žen, 3 chlapci, 4 dívky a 241 dětí mladších 14 let. Do této doby byl k pohřbívání vězňů využíván hřbitov v Mirovicích, kde bylo pohřbeno 174 osob. V době epidemie byla kapacita hřbitova téměř vyčerpána a i obava z přenosu nákazy vedla ke zřízení provizorního pohřebiště. 18.1.1943 podal velitel tábora zprávu o tom, že v blízkosti tábora byl zřízen provizorní oplocený hřbitov, kde budou uložena těla zemřelých vězňů.

Ani nemoc, která se šířila velmi rychle, nebyla překážkou k zařazení do osvětimského transportu. V březnu jím odjelo prvních 7 nemocných, ke kterým bylo přiřazeno dalších 13 letských vězňů a největším transportem 4.5.1943 bylo do Auschwitzu transportováno 307 osob. Celkem prošlo branou vyhlazovacího tábora v Osvětimi 420 letských vězňů, z nichž bylo 215 mužů a chlapců a 205 žen a dívek.

 

Přílohy: